Úcta Ježíšova Srdce není zastaralý sentiment

Autor: Roman Tomek <roman.tomek(at)seznam.cz>, Téma: Zajímavé..., Zdroj: www.postoy.sk, Vydáno dne: 21. 06. 2017

Srdce Ježíšovo Nejbližší pátek se v liturgickém kalendáři slaví slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, kterou pro celou Církev zavedl papež Pius IX. v roce 1856.





Konkrétní projevy zvláštní úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu začínají v 12. století. Před některými může stát dilema. Byly předchozí generace křesťanů skutečně dobrými věřícími, když neuctívaly výslovně Božské Srdce? Nebo úcta Ježíšova Srdce není úplně křesťanská, protože se nepraktikovala od počátků Církve?
"Proto tě žádám, aby se zasvětil první pátek po oktávě Nejsvětější svátosti a stal se zvláštním svátkem na počest mého Srdce, aby se smiřujícím sv. přijímáním podala náhrada za všechny urážky, kterých se mu dostalo v Oltářní svátosti." Tato Hospodinova slova ze soukromého zjevení sv. Markétě Marii Alacoque v klášteře v Paray-le-Monial v červnu 1675 přispěla k rostoucí úctě Božského Srdce Ježíšova, především v praxi devíti prvních pátků.

Pokud jde o magisterium Církve, byl to zejména papež Pius XII., který v roce 1956 vydal encykliku Haurietis aquas, v níž podává teologické zdůvodnění úcty Nejsvětějšího Ježíšova Srdce. Název encykliky pochází z prvních slov verše v Knize proroka Izaiáše 12,3: "Budete čerpat vodu s radostí z pramenů spásy." Pius XII. varuje před dvěma nepochopeními této úcty: naturalismem a sentimentalizmem.

Naturalismus, který by se díval na Ježíšovo Srdce z medicínského hlediska jen jako na biologický orgán. Sentimentalizmus, který redukuje náboženství na sentimentální dojem. Pius XII. viděl v úctě Božského Srdce rozhodnutí naší lidské lásky čerpat ty vlastnosti, kterými se vyznačuje Boží láska. Při deformacích pojmu a obsahu lásky v dnešní společnosti, zůstává toto úsilí stále aktuální.

Srdce - vyjádření celé osoby

V našem chápání srdce nejčastěji označuje emotivní stránku člověka a jeho citovost. V biblickém pohledu člověk není chápán dualistickým způsobem jako "tělo" a "duše," ale jako jednota těla a duše. Proto různé části lidského těla se mohou stát nositeli psychických vlastností. Tělo není chápáno na řecký způsob jako smrtelná schránka nesmrtelné duše. Psychické vlastnosti člověka se v Písmu svatém projevují skrze lidské údy a orgány. Z toho důvodu biblické texty připisují lidským orgánům psychologický význam. Nejdůležitějším orgánem je lidské srdce, které má tyto charakteristiky:

1. Představuje celého člověka;
2. Je sídlem emocí, milosrdenství, lásky;
3. Člověk přemýšlí ve svém srdci a v jeho srdci vznikají myšlenky;
4. V srdci dělá člověk rozhodnutí.

Srdce představuje zkušenost vztahu, který se realizuje mezi dvěma osobami. Úkolem křesťana je ve vztahu ke Kristu na vlastním životě realizovat to, o co prosíme, když se modlíme: "Přetvoř srdce naše podle Srdce svého." Prosba vyjadřuje, že chceme celé své bytí, celou naši existenci formovat Kristem, který nepřišel dát se obsluhovat, ale sloužit a dát svůj život jako výkupné za mnohé, který miloval své a miloval je do krajnosti. Chceme být učedníky, kteří se učí od Učitele, který má tiché a pokorné srdce.

Jednota božské a lidské přirozenosti Krista

Svátek Božského Srdce upozorňuje na důležitost Ježíšovy lidské přirozenosti, kterou na sebe přijal v okamžiku početí. V Ježíšově těle tluče lidské srdce, které miluje člověka nejen Boží láskou, ale i tou nejčistší lidskou láskou. Právě skutečnost vtělení chrání křesťanství před falešným mysticismem, který by chtěl obejít lidskou přirozenost Krista.

Srdce Ježíšovo, Dubňany


Autor Prvního Janova listu upozorňuje: "Každý duch, který vyznává, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha." (1 Jan 4,3) Ježíšovo Srdce je součástí jeho lidské přirozenosti, která je spojena s jeho božskou přirozeností. Proto i označení "Božské Srdce" je správné, neboť jde o jednu božskou osobu Krista, ve které jsou neoddělitelně spojeny lidská a božská přirozenost. Nejde tedy jen o nějaký obrazný výraz pro lásku, ale o úctu Ježíšova tělesného srdce. Kristus vlastnil city a emoce, které jsou vlastní lidské přirozenosti.

Syntéza biblického poselství o Boží lásce

V Písmu Starého a Nového zákona nenajdeme konkrétní projevy úcty srdce Boha. Písmo však nabízí mnohá místa, která hovoří o Boží lásce, která je hlavním důvodem této úcty. Zmíním jen některé klíčové verše. Základním textem Prvního (Starého) zákona, který izraelský národ dodnes denně vyznává, je výzva "Šema Israel - Poslouchej Izraeli" ... "Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou" (Dt 6,4 ) Je to lidská odpověď na Boží lásku, na Boží záchranné jednání v životě člověka. Prorok Ozeáš uvažuje nad vysvobozením Izraele z egyptského otroctví, přičemž při vyprávění o Bohu používá vlastnosti otce a matky: "Když byl Izrael mládenečkem, zamiloval jsem si ho a zavolal jsem svého syna z Egypta ... Ačkoli jsem sám naučil Efraima chodit, on na své rámě bral modly. Nepoznali, že já jsem je uzdravoval. Provazky lidskými jsem je táhl, provazy milování; byl jsem, jak ti, kdo jim nadlehčují zlo. když jsem se k němu nakláněl a krmil jej. " (Oz 11,1.3-4) Ještě výraznější mateřské rysy Boží lásky jsou uvedeny v knize proroka Izaiáše: "Copak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby mám před sebou stále." (Iz 49,15-16) Úcta Božského Srdce Ježíšova nachází své konkrétní a vrcholné vyjádření zejména v tajemství bolesti a lásky Ježíšova utrpení pro nás a pro naši spásu: "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby nezahynul nikdo, kdo v něho věří, ale měl život věčný." Milující učedník, který spočinul při Poslední večeři na Pánově hrudi, je příkladem pro křesťana, aby "naslouchal" Kristovu Srdci a aby jeho vlastní srdce bilo v souzvuku s Kristovým poselstvím lásky. Ve slovech z Janova evangelia: "Probodli mu bok, z něhož vyšla krev a voda", vidí Církev vrcholné vyjádření Boží lásky k člověku i symbolický odkaz na křest a Eucharistii.

Posvěcovat sebe, Církev a svět

V dějinách křesťanství se postupně rozvinulo více forem úcty, které sice neobsahují výslovné ustanovení v Písmu svatém, ale z něj pramení. Církev tyto formy doporučuje k prohloubení duchovního života. Svatý Tomáš Akvinský (1224-1274) charakterizoval různé formy pobožností a projevů úcty jako viditelné rozhodnutí, kterým se věřící člověk chce dát do služby Bohu. Mnozí dnes již svatí praktikovali tyto formy posvěcování, které přineslo bohaté duchovní ovoce v podobě obnovy nejen jejich osobního života, ale života samotné Církve a světa. Vzpomenu např. pobožnost křížové cesty, modlitbu posvátného růžence, úctu Kristových ran, ale v současné době především úctu Božího milosrdenství v podobě zvlášť slavené 2. velikonoční neděle a v pobožnosti Korunky k Božímu milosrdenství. Kolem úcty Ježíšova Srdce se rozvinula lidová zbožnost, litanie, písně, ale především praxe sv. zpovědi a sv. přijímání během devíti po sobě jdoucích měsíců. Slavnost Božského Srdce je tedy odpovědí člověka na nekonečnou Boží lásku, neboť milovat Boha a milovat bližního je prvním a největším přikázáním.

P. František Trstenský

Převzato z www.postoj.sk, článek z 20. 6. 2017 naleznete zde.

foto V. Havránek


Pelikan, Trish Steel, CC BY-SA 2.0, de.wikipedia.org